Staphylococcus aureus (S.aureus, SA) je vysoce patogenní G+ bakterie, poměrně jasně vázaná na vemeno. Dle současného konceptu patří tedy do skupiny kontagiózních patogenů, jejichž přenos je vázaný primárně na dojírnu. K přenosu může dojít pokud se nepoužívají jednorázové utěrky, ale i rukama dojičů a kontaminovanými návlečkami bez mezidezinfekce.
Jak již bylo uvedeno, jedná se o G+ kokovitou, nesporulující, nepohyblivou, poměrně malou bakterii. Vykazuje katalázovou aktivitu a je schopna pronikat do tkáně, tvořit abscesy a biofilm. S. aureus může být i běžným komenzálem žijícím na kůži.
Patogeneze
Míra schopnosti pronikat do organizmu je přímo úměrná stavu struku, respektive jeho poškození a dále samozřejmě imunitnímu stavu organizmu. Interakce S. aureus a hostitelské tkáně je nesmírně komplexní a složitá, přičemž se zde uplatňuje řada substancí, molekul a různých mechanizmů na buněčné úrovni.
Základním faktorem patogenity je zde schopnost pronikat do tkáně vemene pomocí tvorby toxinu, tvořit biofilm a pronikat do imunitních buněk. Infekce začíná obvykle v dolní části cisterny mléčné žlázy právě tvorbou biofilmu a vylučováním toxinů, které poškozují okolní buňky. To do oblasti přitahuje bílé krvinky. Tam se po vyhojení vytváří jizvy a zmenšuje se tak kapacita mléčné žlázy.
Co je to biofilm?
Biofilm je důležitý virulentní faktor, který vytváří neprostupnou vrstvu prostřednictvím vytvořené struktury. Biofilm se skládá z exopolysacharidů, které vytvářejí obrannou matrici podobnou slizu. Matrice biofilmu umožňuje bakteriím, aby se oddělily od imunitní obrany hostitele. Biofilm celkově podporuje uchycení a kolonizaci stafylokoků na epitelu mléčné žlázy a vnitřní tkáni mléčné žlázy. Navíc biofilmy nemohou být pohlceny jednotlivými makrofágy kvůli jejich velké hmotnosti, což brání účinnosti obranných buněk hostitele.
Pokud není infekce včas diagnostikována a léčena a pokud imunitní systém proces v tomto stádiu nezvládne, postupují bakterie výše a dostávají se hluboko do duktů, kde vytváří abscesy různé velikosti (od mikroabscesů až po velikost holubího vejce). Ty mohou být někdy hmatné i po vydojení.
Dojírna jako místo přenosu
Hlavním zdrojem infekce v původně prostém stádě jsou nová infikovaná zvířata, přicházející z jiných chovů. Přičemž nemusí přímo trpět mastitidním onemocněním. Patogen se muže udržovat v nehojící se ráně, ale i v větších, menších či mikroskopických trhlinách a prasklinách kůže. Zdrojem nákazy může být i člověk – ošetřovatel, zootechnik, veterinář – který má nějakou hnisající ránu či ranku. Přenos ze zvířete na zvíře, se pak nejčastěji uskuteční rukama dojičů, špatnou nebo neexistující mezidenzinfekcí strukových návleček a je dokonce popsán i přenos pomocí hmyzu. Moucha však nemůže sloužit jako zdroj infekce ale pouze jako pasivní přenašeč.
Nejčastější cestou nákazy je přenos ze zvířete na zvíře přes nevydezinfikované, nebo špatně vydezinfikované návlečky dojícího stroje mezi dojením jednotlivých zvířat. Pokud na dojírnu přijde zvíře SA+ , které vylučuje bakterii, ale nemá klinické příznaky, nic na něm nepoznáme, kontaminuje návlečky a na tomto stání je pak „potenciál“ nakazit 6-8 zvířat, která se budou dojit po něm.
Obr.č.1: Cesty přenosu patogenů na dojírně mezi zdravou a infikovanou dojnicí
(zdroj: https://www.fao.org/3/T0218E/T0218E04.htm)
Infekce Staph. aureus probíhají typicky subklinicky a chronicky, případně opakujícími se zánětlivými periodami s mírnými klinickými příznaky nebo zcela, jak je uvedeno výše, bez příznaků. Může však výjimečně způsobit i gangrenózní mastitis způsobující nekrózu tkáně, systémovou infekci, nebo dokonce zapříčinit smrt zvířete.
Byla vypozorována pozitivní korelace mezi počtem bakterií aktuálně se nacházejícím ve vemenu a počtem somatických buněk. Elevace SCC však může být přerušovaná, a dochází k ní při remisi onemocnění, kdy zvíře opět začne vylučovat bakterie a mohou se objevit i klinické příznaky.
Po propuknutí infekce, kdy má zvíře vysoký počet somatických buněk v mléku, může imunitní systém infekci zcela zvládnout a bakterie z vemena mizí, nebo je imunitní buňky pouze zatlačí do defenzivy, vytvoří abscesy, SCC se sníží a bakterie není v mléku zachytitelná. U chronicky infikovaných zvířat nemusí k poklesu SCC dojít a mají je trvale zvýšené. Při všech těchto epizodách dochází k poškození tkáně mléčné žlázy a tím k poklesu užitkovosti zvířat.
Diagnostika není snadná
Vzhledem k epidemiologii původce je diagnostika velmi obtížná a náročná na čas, náklady i systém. Problém spočívá především v nepravidelném vylučování původce, což má při použití faremní kultivace za následek mnoho falešně negativních nediagnostikovaných případů. V prvé řadě je třeba zjistit zdroj nákazy. Tedy zda se nákaza dostává do stáda „z venku“, tedy zařazováním nových zvířat, nebo zda koluje pouze v rámci laktační skupiny. V prvé řadě je tedy třeba provést několik kultivací jalovic po porodu a tím vyloučit nebo potvrdit zdroj bakterií mimo produkční skupinu.
Co se týká krav v laktaci tak podezřelá jsou zvířata, která mají v SA+ stádu elevaci SCC nad 400 tis. V případě negativity je vhodné test provést znovu za 2-4 týdny. Pakliže je i po třetí kultivaci zvíře negativní můžeme jej v ten okamžik označit za SA NEG. Otázka je, jak moc je tento protokol aplikovatelný ve velkých chovech.
Nicméně samozřejmě není vyloučeno, že ihned druhý den po verdiktu SA NEG se zvíře nakazí. Obecně platí, že kultivace bez opakování odhalí pouze 1/3 pozitivních zvířat. Provádět tedy v rámci ozdravování tzv. „herd screening“ tedy otestovat celé stádo nedává v tomto případě příliš smysl. Diagnostika musí tudíž být zasazena do celkového ozdravovacího systému dané farmy a zde je, více než kdekoli jinde, nutno klást důraz na důslednost provádění domluvených postupů. A samozřejmě diagnostika a léčba musí jít ruku v ruce s prevencí.
Období na sucho jako ideální doba pro léčbu
Úspěšnost léčby závisí na mnoha faktorech. Samozřejmě zde hraje roli stav imunitního systému dojnice a míra infekce samotných imunitních buněk. Je zde opět pozitivní korelace mezi klinickými příznaky a pravděpodobností vyléčení.
Vyšší pravděpodobnost uzdravit se mají mladší zvířata s infekcí pouze jedné čtvrti, nebo SCC nižším než jeden milion. Pokud jsou infikovány zadní čtvrtě je pravděpodobnost vyléčení menší, než u předních.
Obecně se doporučuje, pozitivní zvířata během laktace neléčit, pokud nemají výrazné klinické příznaky. V tom případě je třeba nastavit léčbu dle aktuálního antibiogramu a vhodně kombinovat antibiotické preparáty aplikované do vemene a do svalu po dobu alespoň 4 až 6 dnů v závislosti na použitém léčebném protokolu.
Největší úspěšnost léčby je během doby stání na sucho, kdy je třeba opět kombinovat vhodný antibiotický přípravek s co nejdelší dobou účinnosti a injekčním podáním do svalu. Přesto všechno se uvádí úspěšnost takové léčby 20 – 50%. My v chovech kde s námi spolupracují dosahujeme v závislosti na mnoha faktorech úspěšnosti 60-70%.
Vzhledem k tomu, že nejefektivnější léčba je v období stání na sucho doporučuje se, zvláště ve velkých a hodně promořených chovech vytvořit zvláštní SA+ skupinu zvířat, která se dojí jako poslední a do které jsou zařazována zvířata s pozitivním záchytem v jakémkoli stádiu laktace. Cílem je tato zvířata co nejdříve zaprahnout a léčit. V provozních podmínkách, je však vytvoření takovéto skupiny velmi obtížné a naráží na mnohé problémy, které nevyváží výhody takovéto organizace.
Prevence – důležité je znát nákazovou situaci ve stádě
V první řadě je nutné vědět, že chov je SA+ což v mnoha případech není jasné. Nebo se mohou pracovníci tomuto verdiktu i bránit v domnění, že kdo netestuje ten je SA NEG. Ovšem je nutné mít na paměti, že pokud neznáme bezpečně SA status stáda, je velmi obtížné zavádět jakýkoli systém selektivního zaprahování. Jak je totiž uvedeno výše, tak většina SA pozitivních zvířat vyjde při kultivaci na SA falešně NEG. Což ale nevíme.
Mezidezinfekce jako cesta k přerušení přenosu bakterie
Jak bylo též uvedeno výše, tak hlavní mechanizmus přenosu se uskuteční přes dojící stroj mezi základní metody prevence tedy patří v SA+ chovech mezidezinfekce. Může se provádět ručně, nebo automaticky. Automatický mezioplach umí ADF systém, který po skončení dojení automaticky a efektivně nadipuje a ještě má schopnost regulovat podtlak během dojení takže nevznikají otoky báze struku a hyperkeratózy tímto způsobené (převážná většina hyperkeratóz).
Vakcinace
Je možné použít i vakcínu, nicméně je nutno mít na paměti, že se nejedná o řekněme „klasickou“ očkovací látku, která se naaplikuje určité populaci a většina jedinců z té populace je pak imunní vůči danému onemocnění. Zde to funguje poněkud jinak a princip vakcíny spočívá především v zamezení tvorby biofilmu. Jak je ale uvedeno výše, etiopatogeneze tohoto onemocnění je mnohem složitější, tudíž vakcína chrání před nakažením pouze částečně a též částečně redukuje výskyt těžkých klinických příznaků. Sama o sobě však nelze použít pro ozdravení stáda. Aby přinášela chovateli nějaký efekt, musí být vakcinace součástí nějakého komplexně pojatého a fungujícího programu.
Autor: MVDr. Petr Slavík Ph. D., FARMSYSTEM s.r.o.
foto: https://www.researchgate.net/figure/Staphlococci-cultures-golden-colonies-of-Saureus-left_fig5_290911856
www.agropress.cz
