Jelikož jsou toxigenní plísně všudypřítomné, tak i přes nejlepší možnou předsklizňovou i posklizňovou praxi, není možné výskytu mykotoxinů zcela zabránit. Existují tedy dekontaminační metody, které se dají rozdělit do tří základních skupin, a to fyzikální, chemické a biologické metody. A existují také metody, které umí eliminovat mykotoxiny přímo v organismu zvířat.

Fyzikální metody dekontaminace

Jedná se o nejběžnější a nejjednodušší metody, kdy prvním krokem je mechanické přečištění a odseparování napadených částí. Metody separace se využívají zejména u zpracování semen podzemnice olejné nebo u kukuřice, kdy se odstraňují napadená zrna. Dalším krokem je míchání, kdy se nejedná o přímou dekontaminaci, ale dochází k naředění koncentrací mykotoxinů. Nověji se využívá gama záření, které dokáže degradovat aflatoxiny, deoxynivalenol a zearalenon. Nicméně je to metoda náročná a spíše se využívá ke kontrole růstu toxigenních plísní.

Chemické metody dekontaminace

K chemické dekontaminaci se používá čpavkování pomocí bezvodého amoniaku, zejména se s ním ošetřují zrna kukuřice a semena podzemnice olejné a bavlny. Tato metoda je velmi účinná na ničení aflatoxinů, ale u ostatních mykotoxinů je účinnost omezená. Jako další degradační činidla se používají monomethylamin, močovina, roztoky chloridu vápenatého, hydrogenuhličitanu sodného a chloridu sodného. Lze také využít oxidačních činidel, jako je peroxid vodíku nebo ozon, tyto látky ničí aflatoxiny a fumonisiny. Látky s obsahem organických kyselin (především kyseliny propionové) mají protiplísňové účinky a zároveň degradují mykotoxiny. Nevýhodou těchto metod je, že použité látky mohou mít vliv na složení a strukturu krmných a potravinových surovin.

Biologické metody dekontaminace

Biologická dekontaminace byla poprvé pozorována v pivovarnickém průmyslu, kdy během fermentačních procesů docházelo ke snižování koncentrací aflatoxinů ve sladu. Nejvíce se využívají některé kmeny Saccharomyces cerevisiae a bakterií mléčného kvašení. Bakterie Flavobacterium aurantiacum odstraňuje aflatoxiny z tekutého prostředí, aniž by to vedlo k produkci jiných nežádoucích metabolitů. V poslední době se využívají spíše enzymy, které dokáží degradovat zearalenon (esterázy) a trichotheceny (epoxidázy) a konečnými produkty jsou netoxické metabolity mykotoxinů.

Metody eliminace z organismu

Ani přes výše popsané metody nelze zabránit riziku přenosu mykotoxinů do organismu zvířat. Existují látky, které umí vázat (adsorbovat) mykotoxiny z napadeného organismu. Tyto látky, nazývané také jako vyvažovače mykotoxinů, se přidávají jako aditiva do krmiv a musí, kromě adsorpční schopnosti, být také nestravitelné. Adsorpce je v podstatě chemická reakce, kdy se na adsorbent vážou jiné látky různě silnými chemickými vazbami.

Mezi nejběžnější adsorbenty/vyvažovače mykotoxinů patří:

  • adsorbenty na bázi živočišného uhlí
  • adsorbenty na bázi hlinitokřemičitanů – jsou součástí jílu (bentonity, zeolity, sepiolity)
  • adsorbenty na bázi biopolymerů – přípravky s obsahem dlouhých uhlovodíkových nebo sacharidových řetězců; nejvíce jsou využívány přípravky obsahující kvasinky Saccharomyces cerevisiae nebo části jejich buněčných stěn; adsorpční schopnost kvasinek je závislá na pH okolního prostředí, přičemž nejlépe fungují při nízkém pH
  • adsorbenty na bázi syntetických polymerů – cholestyramin, polyvinylpyrrolidon a jejich deriváty, mají zatím malé využití

Text: redakce