Obecně mezi národní plemena zvířat patří tzv. původní plemena, která mohou mít v porovnání s kulturními plemeny nižší užitkovost, ale vynikají přirozenou adaptabilitou, dobrou reprodukcí a lepším využitím krmiva z místních podmínek. Původem jsou to plemena česká, moravská a slezská vyšlechtěná na našem území nebo importována před desítkami či stovkami let. Některé z nich jsou zařazena mezi tzv. genetické zdroje. Dle obecné definice Dohody o biologické rozmanitosti je genetický zdroj označován jako „živý materiál obsahující geny s bezprostřední nebo potencionální hodnotou pro lidstvo“.
Mezi národní plemena koní patří:
- Starokladrubský kůň
- Slezský norik
- Českomoravský belgický kůň
- Huculský kůň
- Český a moravský teplokrevník
Starokladrubský kůň
Patří mezi nejstarší české plemeno s původem sahajícím až do začátku novověku vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků např. při smutečních obřadech nebo pro církevní hodnostáře. Dodnes se řadí mezi barokní plemena. Jeho chov založil Rudolf II. v obci Kladruby nad Labem, kde se v současné době nachází jeden z nejstarších hřebčínů Evropy. Základem tohoto plemene byly domácí klisny křížené se starošpanělskými a staroitalskými hřebci. Plemenná kniha byla vedena od 17. století s počtem přes 1000 starokladrubských koní.
Foto č. 1 Vraník
Foto č. 2 Starokladrubský kůň
Po vzniku samostatného Československa se chov dostal do velkých problémů díky nelibosti k habsburské monarchii a tyto koně byly považovány za její symbol. To vedlo k záměru tento chov zničit, zejména pak vraníky, kteří byly považováni za méněcenné. Naštěstí se profesor František Bílek (významný český hipolog) rozhodl chov zachránit, což se mu také podařilo. Na počátku regenerace vraníků bylo 11 klisen, z čehož byly jen 2 čistokrevné vranky a 3 hřebci. Z důvodů příliš úzké chovatelské základny bylo nutné použít i koně nejvíce podobných plemen – kromě starokladrubského bělouše i koně lipické, fríské a orlovského klusáka. Toto probíhalo ve Slatiňanech, kde jsou vraníci až doteď.
„Současně je zařazený na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva.„
Starokladrubský kůň se řadí mezí nejtěžší teplokrevná plemena s hmotností až 700kg. Oproti jiným plemenům má několik typických znaků. Jedním z nich je těžká hlava s klabonosem. Dále jsou to výrazné prostorné chody s vysokou akcí, které vyniknou především v zápřahu. Zvláštností je i jejich barva. Na počátku šlechtění byl chován ve všech barevných rázech, ovšem od konce 18. století byly vyžadováni pouze vraníci a bělouši a ostatní barvy jsou v současnosti nežádoucí. Zajímavostí je, že se hříbata běloušů rodí černá a postupně vybělují až do dospělosti. Díky své tělesné konstituci vynikají především v zápřahu, kde v soutěžích spřežení dosahují vynikajících výsledků. Pro své výborné povahové vlastnosti jsou hojně využívání u jízdní policie a k hipoterapii.
Foto č. 3 Starokladrubský kůň
V roce 1995 byl starokladrubský kůň vedený jako kulturní památka. V roce 2002 bylo toto plemeno jako jediné na světě uznáno jako národní kulturní památka společně s komplexem Kladrubského hřebčína. Současně je zařazený na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva. To vše jako výsledek poctivé chovatelské práce, jejímž cílem bylo vzkříšení původního českého plemena. V současnosti je v plemenné knize vedeno cca 56 hřebců a 310 klisen.