Katarální horečka – pohled praktika

Správně Katarální horečka ovcí, označuje se někdy též jako modrý jazyk, což je překlad z anglického názvu blue-tongue a pravděpodobně každý chovatel přežvýkavců o tomto onemocnění už slyšel. Informací tedy ve veřejném prostoru koluje dost a tento článek si klade za cíl shrnout to podstatné (a občas opomíjené) a vyložit co s předkládaných faktů vyplývá. A ačkoli se to zatím nemusí uživateli informací zdát, jedná se o velmi zajímavou a komplikovanou nákazu, která nás jistě v budoucnu ještě něčím překvapí.

Je to tedy virové onemocnění s nekontagiózním průběhem. Což znamená, že nemocný jedinec není přímým zdrojem nákazy ostatních zvířat. Nakažení probíhá přes vektora. Ovšem to bychom nesměli mluvit o mikroorganizmech, abychom už zde nenašli nějaký ten zádrhel. Ve stádiu virémie může onemocnění přenášet i plemeník, či březí zvíře na plod – viz. kapitola epidemiologie. Původně se nákaza vyskytovala v Africe a některých středomořských ostrovech náležející k Evropě. Nyní je však již rozšířená prakticky na celém kontinentu a výskyt je limitován pouze výskytem přenašeče. Vnímavá zvířata jsou všichni přežvýkavci. Nicméně nákaza neprobíhá u všech druhů stejně, nejvnímavější jsou k nákaze ovce, kde jsou též popisovány nejtěžší klinické příznaky. U jiných zvířat záleží klinická manifestace na typu a subtypu viru, který zvíře nakazil.

Poprvé se v Evropě vyskytlo toto onemocnění v roce 2006, kdy se začal poměrně rychle z Nizozemí šířit sérotyp 8 který se běžně vyskytuje v Africe. Původ je dodnes nejasný pravděpodobně přijel lodí s nějakým zbožím. Na našem území byla zaznamenána v roce 2008. Poté co se přikročilo k plošné vakcinaci vnímavých zvířat v péči člověka, se virus podařilo vytlačit. Pak jsme měli „klid“ alespoň co se této choroby týká, až do podzimu 2024 kdy byla diagnostikována první nová ohniska. Nicméně tentokrát se jednalo o serotyp 3 a výskyt byl očekáván, neboť se západní Evropou tento sérotyp šířil již od roku 2023.

Původce

Blue Tongue Virus (BTV) – obalený RNA Orbivirus z čeledi Reoviridae. Je značně antigenně variabilní, proto nehovoříme v tomto případě o sérotypech, ale o séroskupinách. Těchto séroskupin je celosvětově 28. V rámci jedné séroskupiny se může vyskytovat několik až mnoho rozdílných kmenů viru. V rámci séroskupiny je vykazována vysoká křížová imunita, jednotlivé séroskupiny proti sobě křížově imunní nejsou. Takže to znamená, že například při vakcinací vakcínou se séroskupinou 3 může zvíře onemocnět původcem ze séroskupiny 8. Virulence (tedy schopnost nakazit zvíře) se liší mezi jednotlivými séroskupinami, ale i mezi jednotlivými kmeny v rámci jedné séroskupiny.

Virus je citlivý na pH – pod 6 již nepřežívá. Jako dezinfekce se používají jodové preparáty, nebo chlorové preparáty (např. 5% chloramin).

Vektor

Česky tedy přenašeč v tomto případě tiplíci z rodu Culicoides (má mnoho konkrétních druhů, jejichž výskyt závisí na geografických lokalitách). Je násobně menší než komár, ale jeho bodnutí je bolestivější neboť nesaje krev z krevního řečiště, ale nejprve si vytvoří mikro hematom. Ve vektoru se virus pomnoží a slinami je přenesen na vnímavé zvíře. Krev sají pouze samičky. Hostitele vyhledávají každé 2-3 dny v období nejvyšší aktivity a žijí méně než jeden měsíc. Nicméně v chladnějším období mohou přežívat mnohem déle. Podobnost s komáry mají i v tom, že vykazují nejvyšší aktivitu za soumraku a nad ránem. Za teplého počasí napadají tiplíci zvířata pouze venku, ve stáji jsou proto v relativním bezpečí, nicméně v chladnějších periodách roku, může určité malé množství tiplíků přežívat i ve stáji, kam se zřejmě stahují za teplem. Přes určitou míru nejistoty se zdá, že zde neprobíhá vertikální přenos na potomstvo tiplíka a z larev se tedy líhnou neinfikovaní jedinci, kteří se musí nejprve infikovat na nemocném zvířeti. Nákaza tedy nevykazuje přírodní ohniskovost, což je velmi důležité zjištění. Tento rod tiplíků je u patogenů z nějakého důvodu velmi oblíbený, neboť zde byli detekováni další původci chorob, jako příklad možno uvést Akabane virus, virus Afrického moru koní, Trypanozomy, Leukocytozoon, Onchocerca a další.

Patogeneze

Po průniku do organizmu se virus pomnoží v lymfatických uzlinách, pak se objevuje v krvi a nastupuje primární virémie (ta je ale z epidemiologického hlediska nepodstatná) a je zanesen na místa sekundární replikace, což mohou být různé orgány a výstelka cév. To trvá různý počet dnů, v závislosti na sérotypu a druhu napadeného zvířete. Pak nastupuje sekundární virémie a v tomto období je zvíře zdrojem patogena pro tiplíky. Ta trvá u ovcí 1-2 týdny, u skotu však výrazně déle a to 60 dnů (někdy možná až 100 dnů). U některých jedinců zřejmě i déle.

Klinické příznaky

Závisí na tom jaké zvíře je nakaženo v jaké fázi životního cyklu a jakým kmenem viru. Interakce prostředí – patogen – hostitel je tedy velmi složitá a dynamická. Obecně vzato skot se bere jako skrytý nosič, možná i rezervoár. Klinika se vyskytuje zřídka a nespecificky. A jde spíše o zprostředkovanou hypersenzitivní reakci, než přímé působení patogena. Můžeme zaznamenat pokles nádoje, zvýšenou teplotu, ale jen po přechodnou dobu. Může dojít k potratu, nebo se rodí málo životaschopná telata. K plné rekonvalescenci dojde za cca tři týdny po objevení se klinických příznacích.

U ovcí se mohou vyskytnout klasické klinické příznaky s vysokou horečkou, krváceninami na sliznicích, otoky, edémem plic až úhynem (zvláště při perakutním průběhu). Obecně však úhyny nikdy nepřesahují 5%.

Co je však pozorováno je výrazný pokles fertility u masných stád skotu (jak na straně krav tak na straně býků) a pokles dojivosti u mléčného dobytka. Což podle dosavadních zjištění představuje největší ekonomický impakt infekce.

Epidemiologie

Přirozenými hostiteli viru jsou tedy přežvýkavci. Nakazit se mohou ale i masožravci a to především požíráním infikovaného materiálu, například plodových obalů a placenty, nákazu však dále nešíří.

Jak už bylo uvedeno celosvětově se vyskytuje 28 séroskupin, ne všechny jsou však klinicky důležité a jejich lokalizace je dána geograficky a striktně vázána na přítomnost vektora. Nicméně pohyb zboží a osob může přirozenou globální distribuci viru měnit. V Evropě se tedy aktuálně vyskytují séroskupiny BTV 1, 2, 4, 6, 8, 9, 11, 14, 15, 25, 27. V roce 2025 se ale nejvíce šířil typ BTV 3, 4 a 8. Pro naše území je v současné době aktuální BTV 3 a proti němu existuje monovalentní vakcína. Jak už ale bylo avizováno ze strany dozorových orgánů, z Rakouska a Německa se k nám mílovými kroky blíží BTV 8. Ten má poněkud těžší průběh s výraznými klinickými příznaky. Vzhledem k tomu, že prozatím vždy k nám BTV přišel původně z Holandska nepodceňoval bych informaci o loňském rychlém šíření BTV 12 právě v Nizozemí. Je totiž pravděpodobné, že se též rychle vydá již prošlápnutou cestou na východ.

Množení viru probíhá jak v buňkách hostitele tak vektora. Tiplík sám o sobě nepreferuje dálkové lety, takže jeho akční rádius je pouze několik kilometrů. Nicméně pokud se dostane do vhodného vzduchového proudu, může se dostat mnoho desítek (možná i stovek) kilometrů od původního místa. Svoji roli mohou hrát i lidské dopravní prostředky. Byl popsán i přenos kontaktem, nebo požíráním infikovaných plodových obalů. Ale tato cesta nebude hrát v epidemiologii významnou roli.

Jak už bylo uvedeno býci mohou v období virémie omezeně šířit nákazu semenem. Kromě toho kvalita semene výrazně klesá, popisuje se snížený počet spermií a zvýšený počet jejich malformací. Tyto poruchy přetrvávají i po nějakou dobu po odeznění infekce. Tudíž plemeník nakažený na počátku připouštěcí sezóny může být zásadním problémem. Virus přežije i kryokonzervaci, tudíž inseminační dávka vyrobená z takového spermatu by byla infekční. Obecně zprávy z terénu i literatury reportují v nevakcinovaných zasažených stádech pokles reprodukce až o 50% někdy i více.

Nákaza do 70 dne březosti vede obvykle k odúmrti plodu, embryonální mortalitě, nebo porodu neživotaschopného jedince. Nákaza do 130 dne březosti znamená v mnoha případech závažné poruchy nervové soustavy telete. Infekce může být za ne zcela jasných podmínek přenesena intrauterinně na plod a tele se pak rodí nakažené. Zda a jak dlouho může být takové tele zdrojem infekce, tedy jak dlouho vykazuje virémii, nevíme. Avšak vzhledem k tomu, že tato telata jsou obvykle málo života schopná, nehraje to v epidemiologii nákazy významnější roli.

Během virémie je ve většině případů kontaminováno kolostrum a mléko, to může být zdrojem infekce pro tele.

Tiplíci jsou sezónní hmyz. Zimu přečkávají pouze larvální stádia a jelikož vertikální přenos nebyl prokázán, měla by tedy s příchodem mrazů nákaza ustat a už se neobjevit, neboť virus zanikne v posledním tiplíkovi který danou sezónu zemře sešlostí věkem, nebo zmrzne. A dále v posledním nakaženém zvířeti po odeznění virémie. Bohužel tomu tak není a už před dvaceti lety se přišlo na schopnost přezimování viru – overwinteringu.

Po prodělání choroby a odeznění virémie se zvíře zcela uzdraví bez trvalých následků a nastupuje solidní dlouhodobá imunita, ale pouze proti kmenům viru stejné séoskupiny, Takže je možné, že se zvíře nakazí virem jiné séroskupiny, klinický průběh však bude mírnější a virémie kratší. Záleží na kombinaci konkrétních kmenů a hostitelů. Vzhledem k tomu, že nákazu lze léčit pouze symptomaticky základním nástrojem pro její řízení zůstává vakcinace.

Overwintering

Tomuto fenoménu ještě příliš nerozumíme. Přežívání viru v chladných obdobích roku (bez výskytu vektora) lze, na základě dosavadních znalostí, vysvětlit několika způsoby. Jednak malé procento tiplíků, může zimu přežít například ve stáji. Nebo při mírné zimě prostě venku (bylo již popsáno například v případě Západonilské horečky). Dále se usuzuje, že některá vnímavá zvířata (skot, nebo volně žijící přežvýkavci) mohou mít neobvykle dlouhou, nebo výjimečně dokonce perzistentní virémii a překlenou tak období roku kdy se vektor nevyskytuje. A jako další možnost se jeví dlouhodobé latentní přežívání v hostitelském organizmu, bez možnosti detekce. V průběhu virémie se virus nachází v krvi, jmenovitě je přichycen v záhybech membrány erytrocytu. Ale není vyloučeno že po odeznění virémie, může dále přežívat v lymfatické tkáni například sleziny (možná se tak děje u zvířat která se nakazila v průběhu intrauterinního vývoje). A jelikož ho při běžném PCR testu hledáme v krvi, tak ho tam nenajdem. Po určitém čase, se vlivem neznámých faktorů může reaktivovat. Tyto mechanizmy zatím neznáme.

 Vakcinace 

Není úplně jasné, zda vakcína vždy navozuje plnou protektivní imunitu, nebo jen omezuje virémii a brání klinickým příznakům, což bude souviset s velkou antigenní rozmanitostí uvnitř séroskupin.

U vakcíny používané v ČR je nástup imunity za 21 dnů po první vakcinaci. A délka jejího ochrany je podle SPC v současné chvíli není stanovena. Podle informace výrobce je to 6 měsíců, pravděpodobně však bude prodloužena na 12 měsíců. U ovcí se aplikuje jedna dávka, u skotu za se za tři týdny provede revakcinace.

Vakcína je bohužel monovalentní (BTV-3). Jak už bylo uvedeno, letos začnou být naše chovy ohrožovány i BTV-8 (možná i BTV-4)  Státní veterinární správa již v předstihu poptala vakcíny, které by mely být v nejbližší době k dispozici. A když to dobře dopadne bude trivalentní (BTV-8, 4 a 1). Jenže v budoucnu se zřejmě budou šířit další sérotypy (BTV-12 a další). Není mi tedy jasné proč se nepoptává kompletní polyvalentní vakcína. Vakcinace není levná záležitost a i organice zákroku nemusí být úplně jednoduchá. Čili v současné chvíli má tedy chovatel vakcinovat 2x (primovakcinace + revakcinace) s boosterem každých 6 nebo spíše 12 měsíců. A až dorazí další kmen tak to bude 3x, (1x BTV-3 a 2x BTV-8 a jalovice též 2x BTV-3…..)? A za rok přibude co? BTV12 či BTV-X? Připomínám, že virus má v současné době 28 variant…… Působí to na mě poněkud chaoticky, virus musí být s naším přístupem nesmírně spokojený. Mortalita tohoto onemocnění je nízká a vypadá to že se dříve uvakcinujeme k smrti. A možná časem náklady na vakcinaci dosáhnou stejné hodnoty jako ztráty při infekci. Nevím, zda to je celé vedeno ekonomickým zájmem výrobců vakcín, ale musí být všem jasné, že řídit tuto chorobu prostřednictvím monovalentních vakcín není udržitelné. A mě osobně celá tato situace od vakcinace spíše odrazuje. V Jižní Africe se polyvalentní vakcína proti endemicky se vyskytujícím séroskupinám běžně používá, vyrobit tedy lze.  Pokud se chce.

Často se mezi chovateli diskutuje vliv vakcinace na plodnost. Při vakcinační kampani z let 2008 a 2009 jsme mohli u některých býků pozorovat po nějakou dobu (měsíce) menší počet spermií až aspermii. Problémy s reprodukcí jsou referovány z terénu i nyní. Je však otázkou, zda to bylo skutečně způsobeno vakcínou či již nakaženými zvířaty. Všechny mnou dohledané studie negativní vliv vakcín negují, oproti jasnému negativnímu vlivu při přirozené infekci (jak na straně krav tak na straně býků). Tyto souvislosti by si zasloužily další podrobnou analýzu, neboť s dojmy a polofakty se dá pracovat leda na sociálních sítích.

Pouze jedna studie popisuje snížení zabřezávání pomocí inseminace, při provedení v následujícím týdnu po vakcinaci BTV. Otázka je, zda je to způsobeno konkrétní vakcínou, či dalšími faktory.

Velmi robustní Holandská retrospektivní studie publikovaná letos a provedená na velkém počtu mléčných krav naopak jasně dokazuje, že stáda včas vakcinovaná si udržela užitkovost i při současné vlně nákazy oproti stádům nevakcinovaným, či vakcinovaným pozdě. Rozdíl činil průměrně téměř dva litry mléka na kus a den.

Časté dotazy, jsou směřovány k tomu, zda je možné vakcinovat stáda, kde už nákazu předpokládáme, nebo je potvrzená? Vzhledem k tomu že v EU nejsou povoleny živé BTV vakcíny tak je to možné, je nutné dodržet alespoň zásadu, nevakcinovat klinicky nemocná zvířata. U zvířat subklinicky nemocných a v rekonvalescenci pravděpodobně k sérokonverzi nedojde, ale testovat před vakcinací stádo je nesmysl. Bylo by však žádoucí měnit po každé aplikaci jehlu. A dále je bezpodmínečně nutné zamezit opakovanému propichování zátky lahvičky s vakcínou neboť může dojít k její kontaminaci živým virem.

Otázkou zůstává managemnet telat narozených vakcinovaným matkám. Není jisté jak dlouho přetrvávají kolostrální protilátky a jak ovlivňují imunitní odpověď na vakcinaci telete. Dále není jasné, zda je kolostrální imunita plně protektivní a po jakou dobu. Obecné doporučení u telat vakcinovaných matek je nevakcinovat dříve než za 6 týdnů po porodu, nebo jistěji za 3 měsíce po porodu. Obecně vzato u telete mohou kolostrální protilátky přetrvávat značně dlouho a pokles jejich titru je značně individuální. Osobně to mohu potvrdit, neboť jsem řešil případ, kdy 18 měsíců staré tele (býk) vakcinované krávy vykazovalo serologickou pozitivitu na BTV, aniž samo prodělalo chorobu, nebo bylo vakcinováno. Mým názorem tedy je vakcinovat až jalovice před připuštěním, v každém případě zvířata starší 3 měsíců.

Moderní rekombinantní vakcíny jsou ve vývoji, avšak žádná není ještě registrovaná.

Nebezpečí pro člověka

Zatím se má za to, že v souvislosti s touto nákazou žádné není. Virus není přenosný na člověka a zdá se tedy, že se nemůže nakazit ani onemocnět. Taktéž ohledně jatečného zhodnocení (případně využívání mléka) nakažených zvířat nejsou žádná hygienická omezení.

Jak je z uvedeného patrné, jedná se o velmi komplikovanou (doufám, že se nikoho nedotknu použiji-li i slovo zajímavou) nákazu a to veškeré interakce viru ještě ani neznáme. Jistě můžeme v této souvislosti konstatovat především to, že katarální horečka zde už bude s námi natrvalo a musíme se tedy naučit s ní nějak pracovat. Myslím si, že po určitém několikaletém přechodném období, na jehož začátku se právě nacházíme se ustálí i „potrfolio“ séroskupin, které se zde budou více či méně stabilně vyskytovat a celá situace se trochu uklidní. Nicméně mám dojem hraničící s jistotou, že mezitím přijdou další výzvy v podobě jiných nákaz, neboť mnohé už čekají před branami Evropy. Každopádně jsem si ale naprosto jistý, že si i s nimi budeme vědět rady.

MVDr. Petr Slavík, Ph.D

Vystudoval Všeobecné veterinární lékařství na Veterinární univerzitě v Brně a École Nationale Vétérinaire ve Francouzském Lyonu. Během studia se orientoval především na choroby velkých hospodářských zvířat. Postgraduální specializace byla zaměřena na problematiku výživy a produkční medicíny skotu.

Poté působil v terénu a zároveň jako odborný asistent na České zemědělské univerzitě. Jako veterinář-zootechnik působil dlouhodobě v několika zemích světa, především se jednalo o Zambii, Mongolsko, Bosnu a Hercegovinu a Etiopii.

Profesně, v rámci veterinární medicíny velkých zvířat se zabývá záněty mléčné žlázy, reprodukcí skotu a epizootologiÍ.

foto: freepik.com