Vzhledem k tomu, že jsem objektivně asi jeden z mála veterinárních lékařů, který byl v nedávné minulosti nucen řešit v rámci farmy nákazu SLAK (slintavky a kulhavky), považuji za dobré ve stávající situaci popsat svoji zkušenost. Tato zkušenost zformovala můj názor, který zde prezentuji. A opět – jedná se o názor lékaře, který se snaží upřednostňovat léčbu před jatečným zhodnocením (či dokonce utracením), NIKOLI o pohled zemědělského ekonoma nebo politika. Ekonomickou a politickou stránku věci proto ponechávám rád jiným. Navzdory tomu je článek poněkud delší, než by se v dnešní době slušelo
Africká zkušenost v kontextu situace u nás
Pracoval jsem nějaký čas v Zambii na velké farmě s 1000 kusy holštýnského skotu, a koho by zajímaly chovatelsko-veterinární reálie tohoto regiónu najde je v útlé knížce s názvem „Veterinářem pod jižním křížem“.
V dubnu 2018 vypukla v našem regionu slintavka a kulhavka, a začaly se dít věci dříve nevídané. V tomto čase ustávají monzuny, takže teplota je okolo 20°C přes den a může klesnout pod 10°C v noci a ráno. Je hodně vlhko, a občas prší. Střídá se zataženo s částečným a úplným vyjasněním.
Na úrovni státu je zakázáno preventivně očkovat zvířata proti SLAK. Virus nicméně zřejmě koluje mezi divokými zvířaty na určitých teritoriích, a vykazuje tak znaky přírodní ohniskovosti. Čas od času pak dochází k přenosu na hospodářská zvířata. Při výskytu se však zvířata na farmě ani v okolí neutrácí a snaha se soustředí na zabránění dalšího šíření (mimo jiné právě pomocí vakcinace), čemuž napomáhá relativně menší mobilita a hustota zalidnění než u nás, a provádění nouzové vakcinace.
V roce 2018 se jednalo se o sérotyp O, který je pro Afriku netypický. Zdroj infekce se dopátrat nepodařilo. Jisté bylo, že první onemocněli buvoli v jednom game resortu (my bychom řekli honitbě), nedávno přivezení odněkud ze severu a pravděpodobně nakazili jinou spárkatou zvěří. Na první farmu to zřejmě přenesli čápi marabu, hodující na nějakém uhynulém kusu, kteří se pak s oblibou prochází mezi krmnými stoly (sup to nedělá), případně volavky, které přilétaly vyzobávat zbytky krmení. A řekl bych, že principiálně (tedy ne prostřednictvím marabu ani supa) takováto možnost patří, vedle přenosu člověkem, k pravděpodobným variantám šíření i u nás.
Zavedení léčebných protokolů na farmě s 520 ks holštýnek
Naši farmu se podařilo od nákazy uchránit, byl jsem ale požádán majitelem jiné velké farmy, zda bych jim nepomohl řešit nákazu na místě. Jednalo se o farmu s 520 kusy opět holštýnského skotu a užitkovostí cca 8000 litrů.
V souvislosti s výskytem SLAK bylo v poslední době publikováno mnoho informací o původci onemocnění, a proto bych rád připomenul to, co je pro nás zásadní:
Jde o jeden z nejinfekčnějších a nejkontagióznějších patogenů, jaké známe jak od zvířat, tak od lidí. K infekci zvířete stačí několik málo virových částí, které se musí dostat na některou ze sliznic. Virus SLAK je relativně citlivý ve vnějším prostředí, na UV záření a dezinfekci, zejména kyselé bázi (pro brodící vany a rohože se velmi osvědčily fenoly a peroxysloučeniny, kdežto na dezinfekci teletníků a stájí preparáty s chlorem). Nicméně pokud má příhodné podmínky, především vlhko, může se v prostředí držet dlouhou dobu. Z chovu na chov se přenese zřejmě převážně sekundárně pomocí vektora, kterým je v první řadě člověk. Přenos vzduchem je sice popsán, ale co se týká chovu skotu, prakticky je zřejmě zcela marginální. Že by se virus přenášel nad pevninou na kilometry kapénkami, je v zásadě vyloučeno ( Snad jedině, kdyby se v ohnisku přehnalo tornádo a odneslo s sebou nakažené krávy.). Farmy jsou v Zambii pravda rozsáhlé, ale přece jen nemají stovky kilometrů. Při šíření jsme zaznamenali případy, kdy skot na pastvinách poblíž plotu sousední farmy s ohniskem se nenakazil, ale nakazila se zvířata zavřená v kravíně na stejné farmě. V rámci jiné farmy se virus objevil v kravíně, ale krávy cca méně než 2 km na pastvině neonemocněly, protože se zavedla přísná bariérová opatření a přestal se zakládat dokrm, aby to nelákalo ptáky. Můžeme-li tedy tyto zkušenosti extrapolovat, tak přenos vzduchem není hlavním způsobem šíření tohoto viru. Alespoň co se týká chovu skotu. Pokud by se dostal do prasečáku, bude asi situace trochu jiná, protože prase vylučuje řádově více viru, ve stáji se hodně práší a vzduch je ventilací tlačen ven v lepším případě pouze přes hrubý filtr. Virové částice mohou po nějakou dobu přežívat, právě na tom prachu. V ohrožení by tedy asi byla, za podmračeného počasí, farma v těsné blízkosti.
Základní klinika se dle mého sledování v Zambii poněkud lišila od učebnic. Inkubační dobu se mi nikde nepodařilo u dojených krav zjistit, ale ani zvířata v jedné stáji neonemocněla naráz, na rozdíl od mladších kategorií, viz dále.
Průběh infekce u dojnic
Jen velmi málo zvířat kulhalo (tedy tvořily se afty v meziprstí) a to až prakticky v období rekonvalescence. Ale jinak se tvořily klasické afty a eroze na sliznici v dutině ústní a na vemenu. Jakmile se objeví tyto klinické příznaky, začne zvíře vykazovat extrémní bolestivost. Usuzuji, že v této fázi ho bolí i svaly a možná i klouby, protože obtížně vstávají a jeví neochotu k pohybu. Když se však aplikuje NSAID (nesteroidní protizánětlivé léky, které se používají k zmírnění bolesti, snížení zánětu a snížení horečky), nastane přechodné zlepšení. To trvá celé cca 5 dnů s individuálními odchylkami. Každopádně se však nedá podojit. Dojení je pro nakažené zvíře zřejmě extrémně bolestivé. Zkope násadce, případně i dojiče. Možná vznikají afty i uvnitř struku, protože občas se nemoc hlásila krví v mléce a až teprve pak afty a erozemi. Zde se rozhoduje o budoucnosti zvířete. U části z nich pomůže aplikace NSAID a před dojením oxytocin.
Mastitida jako důsledek infekce
Pokud se zvíře přesto podojit nedá, za 2 až 3 dny se u něj rozvine těžký, ve valné většině nezvladatelný G- zánět, který nevyřešíte, a ten zlikviduje vemeno. Některá zvířata potratí. Pokud zvíře přežije mastitidu, má vyhráno, ale je totálně na odpis. Bez zmíněného protokolu jich bývá přes polovinu. A nerozdojí se ani v další laktaci. Pokud se „mákne“, lze počet takovýchto zvířat zredukovat hluboko pod 30 %, jak se to povedlo nám. Protokol jsme ještě vylepšili o intramamární antibiotické preparáty pro suchostojné dojnice (DC) a později i intramamární preparáty pro dojnice v laktaci (LC). Zdálo se mi, že úspěšnost těchto postupů obecně nezáleží ani tak na imunokompetenci nakaženého jedince, ale spíše na kompetenci ošetřovatelů. Celkově samozřejmě velmi záleží na tom, kolik zvíře dojí v okamžiku nástupu klinických příznaků. Čím více, tím jsou jeho vyhlídky horší.
Rekonvalescence po prodělání infekce
Tyto postupy je nutné opakovat zmíněné 2–3 dny. Pak se již zvíře dostává do stádia postupné rekonvalescence a dále přes akutní viremickou fázi téměř nepřijímá krmivo a omezuje i příjem vody. Tudíž produkce mléka jde strmě dolů „sama“, a to přispívá ke zlepšení stavu, neboť již tolik nehrozí ty mastitidy. Doporučení místních veterinářů tedy mimo jiné bylo přestat krmit okamžitě poté, co se v chovu objeví první pozitivní zvíře a omezit i příjem vody, čímž se snaží snížit produkci mléka ještě před kritickou periodou. Na to máte obecně opět 2–3 dny, pak počty nakažených zvířat narůstají exponenciálně. Já už se ovšem na farmu dostal ve chvíli, kdy bylo onemocnění již „rozjeté“ a tyto metody tedy nemohu zhodnotit.
Pro zvládání situace je tedy nutné vědět, kdy se u zvířete objevily první příznaky, což jsme velmi pečlivě zaznamenávali. Zvíře bylo sledováno 3–5 dnů, a pak už sporadicky, nebo spíše náhodně, protože přibývala další vyžadující péči. Pakliže po 5 dnech nejevila kráva známky rekonvalescence, podávali jsme širokospektrální antibiotika a sledování se protáhlo. Sekundární infekce se takto na této farmě léčily u cca 15 % dojeného skotu. O něco více než 10 % zvířat v této kategorii zůstalo zdravých, tedy neprojevovali klinické příznaky. Na to, abychom zkoumali epidemiologický status těchto zvířat, jsme neměli čas ani diagnostické zázemí, ale bylo by nesmírně zajímavé zjistit, zda se nenakazili, nebo zda pouze neonemocněli.
Krávy po těžkých mastitidách byly na odpis. Zvířata v první polovině laktace se na původní užitkovost už nevrátila, na další laktaci nadojila významně méně. Zvířata ve druhé polovině laktace se na svoji produkci též už nevrátila a byla obecně vzato předčasně zasušována, ale v další laktaci se vrátila na svoji očekávanou užitkovost.
Krávy po těžkých mastitidách byly na odpis, zvířata v první polovině laktace se na původní užitkovost už nevrátila, na další laktaci nadojila významně méně. Zvířata ve druhé polovině laktace, se na svoji produkci též už nevrátila a byla obecně vzato předčasně zasušována, ale v další laktaci se vrátila na svoji původní užitkovost.
Průběh infekce u telat
U telat probíhala infekce poněkud jinak. Tele zřejmě nemá typické klinické příznaky, obvykle se v ústní dutině objevily malé afty, ale ne na jazyku. Spíše na bukální sliznici a dásni. Připomíná to tedy více vezikulární stomatitidu bez následných erozí. Dostane vysokou horečku a 4–5 dnů odmítá pít (nicméně při pitvě jsme typické afty v jícnu také neobjevili, příčina bolestivosti tedy bude zřejmě ještě jiná). Žádné nekulhalo. Tato doba je pro jeho přežití klíčová. Stav je však zvládnutelný pomocí nesteroidních antiflogistik (NSAID) a při jejich slabé odezvě pomocí širokospektrálních antibiotik. Po zavedení tohoto protokolu již žádné tele z teletníku nepošlo. Pokud ani po NSAID nechce samo pít, je nutné jej nalít sondou. Stačí však 1–2 dny. Poté, co jsem viděl, že zavedené protokoly fungují, přivezli jsme do teletníku i telata z pastvy, aby virus farmou prošel co nejrychleji. Bylo jich 51 a 48 z nich do 3 dnů dostalo vysokou horečku s výše uvedenými příznaky. Z této skupiny pošla 2, ale minimálně jedno ne v souvislosti se SLAK, alespoň dle mého přesvědčení. Tři telata klinicky neonemocněla, ačkoliv musela být vystavena vysoké dávce viru.
Průběh infekce u březích jalovic a suchostojných zvířat
Březí jalovice a suchostojná zvířata onemocní stejně jako dojený skot, jakmile se rozvine klinika, tak 3–5 dnů téměř nepřijímají potravu, jen pijí. Pak dochází k rekonvalescenci. Ale i to se musí kontrolovat. Tato fáze je velmi bolestivá a pokud zvíře přestává pít, je nutné opět aplikovat NSAID, případně antibiotika. Z cca 150 zvířat stojících na sucho potratila 4 (u několika se zřejmě potratu podařilo zabránit aplikací GnRH) a další 3 zvířata pošla, z nich 2 (jalovice) však prokazatelně na krevní parazitózu. SLAK na to možná měl vliv, možná ne. Několik zvířat předčasně porodilo a tele se většinou nedařilo zachránit. Ve skupině nelaktujících zvířat v jednom kotci onemocní všechna zvířata prakticky naráz. Jakmile jsme si toho všimli, nechali jsme vždy v určité skupině onemocnění vygradovat, a pak jsme z pastvin sehnali rozptýlená zvířata a umístili do kotce po těch nemocných, čímž jsme docílili rozložení klinických příznaků do určitého času ve zvládnutelných počtech.
„Obecně platí, že prvních 3–5 dnů po objevení klinických příznaků je klíčových pro další vývoj situace. Pokud se toto období zvládne, zvíře má šanci na přežití a pokračování v produkci.“
Mlékařské auto – vysoké riziko přenosu infekce
Jak jsem říkal, přenos z farmy na farmu se děje především prostřednictvím člověka, a jmenovitě vysoké riziko představovalo mlékařské auto. V této souvislosti apeluji – nestačí, že přejede dezinfekční rohož. Řidič MUSÍ z auta vystoupit a přejít rohož též, a někdo by měl vydezinfikovat i pedály v autě, jeho boty jsou absolutně největší riziko. Na naší farmě se to udělalo na bráně a přesto řidič nesměl z auta vystupovat. Mléko jsme mu přečerpali my, po předchozí dezinfekci sací hadice.
Opatření ze strany státu
Opatření ze strany státu byla plošná vakcinace vnímavých zvířat v postižené provincii a kontroly na silnicích a cestách. To ale myslím mělo jen malý dopad. Zásadní význam měla vakcinace a změna počasí, kdy přestalo pršet a začalo svítit slunce. To zřejmě uspíšilo likvidaci viru z prostředí. Vakcinaci bychom mohli označit za nouzovou – proběhla pouze jednou a později se již neaplikovalo přeočkování, neboť onemocnění bylo zlikvidováno.
Není zcela pravda, že virus není přenosný na člověka, někteří jedinci (lidé) se zřejmě nakazit mohou, ale neonemocní. Nicméně vytvoří protilátky. V každém případě však pro člověka nepředstavuje virus SLAK žádné zdravotní nebezpečí.
V nedávné době se objevila choroba v Braniborsku a byla relativně rychle zvládnuta. Jednalo se o virus (antigenní sérotyp O), který je a byl diagnostikován v jižním Turecku. Čili nic v zásadě nečekaného, vezme-li do úvahy silnou tureckou komunitu v Německu, z nichž někteří navštívili domovinu a nějakým způsobem virus přivezli. Zřejmě.
Sérotypy viru a vakcinace
S virem, který se aktuálně šíří, je to trochu jinak. Je to také sérotyp O, ale jeho původ a cesta do Evropy nejsou úplně jasné. Globálně se vyskytuje několik sérotypů, které bohužel nevykazují křížovou imunitu. Dokonce v rámci jednoho sérotypu může existovat několik subtypů, a ani ty nejsou vzájemně plně imunogenní. Důležité však je, že vakcíny globálně existují od několika výrobců, kombinují různé sérotypy a subtypy a s jejím používáním jsou dlouhodobé zkušenosti. Ano, nevíme, jak by to bylo s její imunogenitou, trváním imunity, přenosem na mládě, trváním kolostrálních protilátek, vlivem na produkci a reprodukci. Nic z toho detailně nevíme. Ale co víme, je to, co nastane po zavlečení nákazy na naše území. Vakcína, kterou jsme používali v Africe, navozovala – při použití u ZDRAVÝCH, nenakažených zvířat – klasickou protektivní sterilní imunitu. Depistáž jsem samozřejmě neprováděl, ale předpokládám, že byla schopna proimunizovat drtivou většinu stáda, protože po jejím použití epidemie ustala a přestaly přibývat nakažené farmy. A pokud vím, je tomu tak dodnes
Dopady po rozšíření viru
Ano, jsou zde nějaké epidemiologické statusy, které když vakcinací porušíme ponese to s sebou výrazné ekonomické ztráty. Ano, to je jisté. Bylo by dobré, kdyby je někdo vyčíslil a proti nim postavil náklady na likvidaci chovů a dlouhodobé dopady. Rozumím tomu, že do této věci má co mluvit i Evropská komise. Virus ale nebude čekat na to, až se k problému svolá summit a vydá se prohlášení, co by se ideálně mělo dělat. Pokud u nás nákaza propukne a bude se šířit (a bude se postupovat „tradičně“, tedy budou se vybíjet vnímavá zvířata v postiženém chovu a přilehlém perimetru), bude to znamenat ztrátu pracovních míst, ztrátu likvidity postižených podniků a jejich krach, dlouhodobé komplikace pro mlékárny a kdo ví, možná i ztrátu soběstačnosti v produkci mléka. A na tu už se pak nikdy nedostaneme zpět. To vše je ve hře. Vzpomeňme, kolik zvířat utratili tímto způsobem ve Velké Británii – poslední velké epidemii SLAK v Evropě. Není to tak dlouho, i já si to pamatuji. A také si pamatuji, že to nemělo příliš efekt. A konec této epidemie udělalo spíše až slunečné a suché počasí.
Dnes není možné hermeticky uzavírat hranice, obce a farmy. Svět je zcela jiný než před 50 lety, kdy u nás propukla poslední epidemie SLAK. Nečerpejme tedy zkušenosti a praktiky z této doby. Nikam to nepovede. Je určitě velmi přínosné, že se začíná s testováním mléka a volně žijících zvířat. Tuto snahu je třeba ocenit a poděkovat státní správě za nebývalou energii a nasazení, s jakým se problému věnuje. Nicméně pozitivní nález stejně spustí řetězec nezastavitelných událostí.
Mohu se mýlit, ale mám dojem hraničící s jistotou, že v budoucnu budeme svědky podobných událostí s rostoucí frekvencí. Čili místo spřádání plánů na to, jak likvidovat nakažené chovy ve vojenských újezdech, bychom se měli se vší vážností a úsilím soustředit na řešení, jak dlouhodobě uchránit naše zvířata, které nám produkují mléko a maso, před možnou decimací.
Domnívám se, že teď je čas na odvážná rozhodnutí a myslím, že my jako občané právě to očekáváme od státu v době, kdy přilétají černé labutě v hejnech.
Žijeme v první polovině 21. století, ve veterinární medicíně máme diagnostické, preventivní a terapeutické možnosti, jaké žádná jiná generace před námi pravděpodobně neměla. Máme informace a zkušenosti z předešlé doby. A navíc je v našem státě velmi robustně vybudovaný systém kontroly chorob s velmi dobrým diagnostickým zázemím vyšetřovacích laboratoří. Proto velmi apeluji na to, abychom o této nákaze uvažovali v kontextu doby, ve které žijeme, a nikoli v kontextu první poloviny 20. století, kdy se formovaly metodiky prvních eradikačních kampaní nebezpečných nákaz.
Kromě Afriky jsem pracoval na produkci mléka ještě na několika jiných místech světa a vím, že v tomto odvětví jsme přes veškeré problémy globálně na pomyslných předních příčkách. Nelikvidujme to.
Odpovědi na klíčové otázky o vakcinaci a epidemiologii SLAK: Šíření a kontrola nákazy
Velmi vážně se mluví o možnosti válečného konfliktu. Nepřijde mi opravdu logické, abychom se v této době, v zásadě dobrovolně, zbavovali jediného zdroje potravin, v němž jsme soběstační. A závěrem bych chtěl tedy říci, že jako lékař, ale především jako občan, jsem při vědomí ekonomických dopadů zásadně proti tomu, abychom v těchto časech likvidovali stáda, ekonomické subjekty, pracovní místa a potravinovou soběstačnost, když existuje jiné řešení, které by bylo dobré alespoň objektivně zvážit
A v této situaci žádné řešení není ideální ani jednoduché.
MVDr. Petr Slavík, Ph.D
Vystudoval Všeobecné veterinární lékařství na Veterinární univerzitě v Brně a École Nationale Vétérinaire ve Francouzském Lyonu. Během studia se orientoval především na choroby velkých hospodářských zvířat. Postgraduální specializace byla zaměřena na problematiku výživy a produkční medicíny skotu.
Poté působil v terénu a zároveň jako odborný asistent na České zemědělské univerzitě. Jako veterinář-zootechnik působil dlouhodobě v několika zemích světa, především se jednalo o Zambii, Mongolsko, Bosnu a Hercegovinu a Etiopii.
Profesně, v rámci veterinární medicíny velkých zvířat se zabývá záněty mléčné žlázy, reprodukcí skotu a epizootologiÍ.
www.agropress.cz
