První psaná zmínka o koních pochází 1500 let př. n. l., ovšem kdy lidé poprvé usedli na koňský hřbet, není úplně známo stejně tak, jako co sloužilo k ovládání koně. Jestli to byl provázek protažený koňskou hubou nebo jen ohlávka. S postupným objevováním využití jízdy na koni stoupaly i požadavky na jejich výcvik. Ve středověku, kdy lidé začali opracovávat kov, vznikaly nejrůznější pomůcky jako ostruhy a udidla, která rozhodně neměla nic společného s přirozeným ježděním a místy připomínaly spíš mučící nástroje, vyžadující po koni absolutní poslušnost.
Na udidlo a otěže připadá 50 % komunikace mezi jezdcem a koněm.
Jestli udidlo bude působit bolest a koni bude nějakým způsobem nepříjemné, záleží kromě vhodně zvolené velikosti, rovněž na citu jezdcovy ruky. A to je ten hlavní důvod, kdy se z udidla může stát mučidlo. Největší bolest mohou působit začínající jezdci, kteří se díky nesprávné rovnováze často drží tzv. „za hubu“ nebo jezdci, kteří jako trest použijí vytažení otěží. Tímto způsobem v extrémních případech způsobí poranění (tržné rány, otoky patra a jazyka).
Z ochotného koně se tak stane kůň nespolupracující, který ztratí zájem o práci.
Udidlo je zažitá tradice. Pro jezdce může znamenat vyšší pocit bezpečí v případě, kdy se s ním dá kůň na útěk. To je ovšem pouze zdánlivý pocit, neboť kůň jako útěkové zvíře, může bolest působenou udidlem, ve snaze jezdce ho zastavit, brát jako podnět pro další útěk.
V drezúrních soutěžích, je dokonce ježdění bez udidla zakázané.
Jeho význam je především v jemnější a přesnější komunikaci s koněm. V drezúrních soutěžích, je dokonce ježdění bez udidla zakázané. To se nevylučuje s možností přípravy koně na bezudidlovém uzdění. Významným prvkem každé práce s koněm je jeho uvolněnost, se kterou se začíná právě působením udidla na jazyk a dolní čelist, díky čemuž kůň začne žvýkat a uvolňuje postupně celé tělo. U bezudidlového uzdění toto uvolnění přes jazyk možné není, ale i tak to jde.
Ani ježdění bez udidla nemusí být tak pohodové, jak by to na první pohled mohlo vypadat.
I koňský nos je velmi citlivý a nesprávné použití může nadělat víc škody než užitku. Ježdění na ohlávce ano, ale ideálně na koni, který je perfektně ovladatelný na udidle. I tyto typy uzdění mají různou ostrost danou šířkou nánosníku stejně jako udidla. Velmi důležité je, aby uzdečka či ohlávka dokonale seděly na koňské hlavě a působily tak na správném místě.
Pokud bychom koně nechtěli omezovat a perfektně ho ovládáme, další možností je „jen“ provaz kolem krku. Ačkoliv to vypadá naprosto nenásilně, provaz leží v místě, kde prochází ničím nechráněná dýchací trubice a jeho přitažení je pro koně velmi nepříjemné.
Každý způsob uzdění má své pro a proti.
Rovněž je mnoho zastánců a odpůrců. Ať už koni udidlo dáme či nedáme, to, jak bude vnímat naše působení na něj máme doslova pouze ve svých rukou.
Ani nejšetrnější uzdění nebude ke koni citlivé, pokud bude v hrubých a necitlivých rukou.
Marcela Otrubová
www.agropress.cz
