Myslím, že více či méně všichni znají vtip o tom, jak u dveří zazvoní neznámá osoba a se slovy „ahoj, jsem vtěrka a budu u vás bydlet“ se usadí v domě. No, a to je přesně příběh Schmallenberg viru (SBV).
Byl popsán v roce 2011 v jihozápadním Německu. Od té doby zaznamenáváme poměrně rychlé a vítězné tažení Evropou. A protože jsme jeho výskyt poprvé potvrdili v okolí městečka Schmallenberg, byl jeho název předurčen. Je však pravděpodobné, že virus již předtím nějakou dobu koloval v populaci, jen jsme si ho úplně nevšimli. Na konci roku 2012 se zřejmě objevil u nás a laboratorně potvrzen byl v roce 2013.
Konec staré dobré doby brucelózy a tuberkulózy
Podle mého názoru má však tento původce a choroba, kterou způsobuje, ještě i jiný význam. Jasně totiž oddělil starou dobrou dobu brucelózy a tuberkulózy, kdy bylo vše okolo nákaz zvířat jasné, dobře diagnostikovatelné, predikovatelné, naplánovatelné a metodicky připravené, od velmi turbulentních a nejistých časů, ve kterých se od té doby nacházíme.
Podotýkám, že mluvím o zdraví zvířat, ale všem je jasné, že se to týká i jiných aspektů našeho života. Před 15 lety jsme to však nevěděli ani vědět nemohli a toto nové onemocnění vnímali jako raritu. Rozeberme si to tedy podrobněji především s ohledem na praktické veterinární a chovatelské aspekty.
Etiologie: příbuzný virů, které Evropa dosud neznala
Schmallenberg virus patří do čeledi Bunyaviridae, rodu Orthobunyavirus a séroskupiny Simbu (jednovláknový RNA obalený virus). Příbuzné viry, Shamonda, Ainovirus, Akabanevirus nebo Horečka údolí Rift, také způsobují onemocnění skotu, nicméně hlavně v Africe a částečně na jiných kontinentech tropického a subtropického pásma. V Evropě zatím nikdy zjištěny nebyly.
Jeho původ v Evropě je nejasný. Podle genetických studií se zdá, že vznikl rekombinací genomu jiných bunyavirů Simbu séroskupiny. Největší příbuznost vykazuje s Akabane virus blízkovýchodního typu. Ten se ovšem v Evropě taktéž nevyskytuje (zatím). Rekombinace a resortiment genomu však není u této skupiny ničím výjimečným, takže to tak asi bylo.
Bez zajímavosti není, že se na hranici Evropy nezastavil, ale vrací se zpět do Afriky, přes Blízký východ (2019 Izrael) a dále (2018 východní Čína).
Patogeneze: krátká virémie s vážnými následky
Virus je přenášen pomocí stejného vektora jako virus katarální horečky (BTV). Po nasátí krve nemocného zvířete, dojde v tiplíkovi k namnožení viru do potřebných infekčních dávek. Po průniku do organizmu hostitele se virus pomnoží v místě kousnutí a poté putuje do regionálních mízních uzlin, kde se dále množí a blokuje určitý typ interferonu hostitele, aby předešel vlastnímu zničení. Zde se rozhoduje o dalším průběhu onemocnění.
Pokud imunitní systém virus nezatlačí do defenzivy, dostává se do krve a způsobuje virémii s klinickými příznaky. Ta je v porovnání s virem BTV velmi krátká a trvá 2 až 5 (6) dnů. Po tuto dobu je zvíře zdrojem infekce.
Imunitní okno: kdy je ohrožen plod
Pokud je zvíře březí, může dojít k přestupu přes placentu, což způsobí infekci a malformaci plodu.
Imunitní okno se v tomto případě otevírá u malých přežvýkavců mezi 20-50 dnem březosti a u skotu mezi 62-180 dnem gestace.
Cílovou tkání u plodu je pak mozek a lymfatický systém.
Klinické příznaky: nemoc, která často uniká pozornosti
Mohou být, ale mohou také chybět či se mohou prezentovat v různém stupni. Patří sem tedy především vysoká horečka přes 40 °C s průjmem a poklesem dojivosti. Během několika málo dnů dojde k rekonvalescenci.
V masných stádech tedy onemocnění zcela uniká pozornosti a u mléčného skotu je takový jedinec objeven sporadicky.
Vysokobřezí zvířata mohou potratit. Problémem však je infekce plodu, viz dále.
Diagnostika: PCR, sérologie i screening z mléka
Základním diagnostickým nástrojem je PCR. Sérologicky je možná diagnostika též, je zde však velká míra křížových reakcí s podobnými viry a při interpretaci je nutno brát v úvahu titr protilátek, který dosahuje maxima 1-3 týdny po infekci. Na druhou stranu lze tímto způsobem provádět i screeningové testy z mléka.
U plodů se odebírá mozková tkáň, plodové obaly nebo plodová voda.
Epidemiologie: přenos striktně tiplíkem
Jak už bylo uvedeno, tak k nakažení dojde přes vektora, kterým je zde známý tiplík rodu Culicoides. Stejný jako u katarální horečky.
Nákaza není kontagiózní. Z nemocného zvířete se tedy (podle dosavadních sledování) nemůže přenést na jiné. To je trochu rozdíl od BTV, kde se za určitých podmínek v omezené míře může stát nemocný jedinec po určitou dobu kontagiózním a nakazit svoje okolí.
U SBV se tedy onemocnění přenáší striktně tiplíkem, který je naopak infekční celý život.
Příznaky jsou viditelné jen u skotu, ztráty na plodech u všech přežvýkavců
K nákaze jsou přirozeně vnímaví domácí i volně žijící přežvýkavci. Nicméně typické klinické příznaky vykazuje pouze skot (u malých přežvýkavců a volně žijících zvířat klinika v podstatě chybí) v době virémie. Ta je, jak už bylo uvedeno, velmi krátká.
Největším problémem je výše zmíněný dopad na reprodukci. Ten se projevuje u všech vnímavých zvířat. Pokud se březí zvíře nakazí v čase imunitního okna dojde k infekci plodu, jeho potratu, nebo malformaci, nebo je mládě po narození málo životaschopné. Takto narozené mládě ale není zdrojem další infekce. Virová RNA je ve výše zmíněných tkáních sice přítomna, epidemiologický význam bude ale zřejmě zcela marginální.
Pokud se zvíře nakazí před tímto imunitním oknem, dojde zpravidla k embryonální odúmrti nebo časnému abortu, který nemusí být zaznamenán. Pokud k nákaze dojde naopak po kritické periodě, může dojít k potratu, ale infekce také nemusí mít na gestaci žádný vliv.
Zásadní problém tedy může nastat v synchronizovaných stádech.
Malí přežvýkavci vs. skot: kdy je riziko nejvyšší
U malých přežvýkavců trvá imunitní okno tedy pouze jeden měsíc. Pokud tento údaj zasadím do zootechnické praxe, tak riziko trvá hlavně v období od září do listopadu (připouštěcí sezóna začíná v srpnu a později). V tomto období již aktivita tiplíků obvykle ustává, a tedy hrozba malformace plodu je menší.
U skotu naopak je imunitní okno časově širší a koresponduje s nejvyšší aktivitou vektora, která trvá od června do srpna. Nicméně závisí to samozřejmě na klimatických podmínkách v daném roce.
Přenáší se virus spermatem?
Otázkou stále zůstává, zda se virus může přenášet spermatem. V době virémie by virus (podobně jako BTV) mohl přestoupit do semene a plemeník by se tak stal zdrojem infekce. U SBV je tomu ale zřejmě jinak a vlivem velmi krátké virémie k přestupu nedochází. Ze spermatu nemocných býků byla sice sporadicky izolována virová RNA, ale není jisté, zda se jednalo o kompletní virus. Epidemiologický význam bude tedy zřejmě opět zcela minimální.
Imunita: jednou a (možná) navždy
Po prodělané infekci nastupuje u zvířete dlouho trvající (možná doživotní) protektivní sterilní imunita. Jednou nemocné zvíře se tedy již znovu zřejmě nakazit nemůže. Nicméně u dlouhověkých zvířat se v tomto mohou objevit výjimky, kdy imunita trvá kratší dobu.
Jak virus přečká zimu: tiplík jako rezervoár
Pokud je tedy virus striktně vázaný na zvíře (s krátkou virémií), které však není zdrojem další nákazy, a na vektora – tiplíka, tak klíčovou otázkou zvídavého čtenáře musí být, jak virus překoná poměrně dlouhé období bez výskytu tohoto vektora? Zatímco BTV vykazuje takzvaný overwintering – mechanizmus, který není úplně jasný, ale jehož výsledkem je přežití zimy, tak SBV jde jinou cestou.
U části populace některých druhů tiplíků může probíhat vertikální přenos. Tedy virus se šíří na další generaci tiplíků přes infekci vaječníku maminky tiplice. Ta naklade vajíčka a z nich se pak vylíhnou děti tiplíci a část z nich je již nakažená. Virus tedy v podstatě vykazuje přírodní ohniskovost a tento druh tiplíka se stává nikoli vektorem, ale rezervoárem.
A i z toho důvodu jsem si zcela jist že tuto nemoc od nás už nedostaneme.
Periodicita: klidová ohniska se probouzejí každé 2–3 roky
Virus se tedy v zásadě nepozorovaně, během jednoho roku, rozšířil na celé území Evropy a vytvořil si kompletní dlouhodobě udržitelný systém šíření hostitel – přenašeč – prostředí. Vytváří dlouhodobá klidová ohniska, která se však v periodicitě dvou až tří let mění v ohniska aktivní. U nás se bohužel přestaly dělat depistáže, ale údaje z Německa hovoří o prevalenci 4% ve sledovaných vzorcích v roce 2022 a 40% v roce 2023, především u mladých kusů, což je vzhledem k jeho vlastnostem šíření logické.
Loni jsme zaznamenali neobvykle mnoho potratů slabých a malformovaných telat, alespoň zde v Jižních Čechách. Částečně to bylo způsobeno katarální horečkou, ale z vlastní zkušenosti vím, že mnoho takto postižených a vyšetřených telat bylo BTV negativních. Tudíž se domnívám, že SBV u nás vykazuje stejnou periodicitu jako v Německu. Důvody této periodicity neznáme, ale je zřejmě spojena s nahromaděním nových neimunních mladých zvířat ve stádě, spíše než s periodickým poklesem imunity u rekonvalescentů.
Vzhledem k ekologii viru, je tedy jedinou možností jak řídit průběh infekce systematická vakcinace a to především mladých kategorií zvířat.
Ne zcela jasnou roli v epidemiologii viru hraje nákaza volně žijících zvířat.
Prevence: vakcíny existují, zájem chybí
Existuje několik druhů vakcín včetně inaktivovaných, atenuovaných, rekombinantních a dokonce existuje i vakcína vektorová. Pro komerční použití jsou však v Evropě schváleny pouze inaktivované vakcíny Bovilis SBV (MSD Animal Health), Zulvac SBV (Zoetis) a SBVvax (Merial). Mají vysokou účinnost již po první dávce, problémem je cena a také nemožnost rozlišit postvakcinační a postinfekční protilátky.
Vzhledem k tomu, že nákaza nemá patřičnou publicitu a obecně není mezi chovateli vnímána jako velký problém, se systematické sledování neprovádí a o vakcinaci je malý zájem. Tudíž se ani vakcína na trhu nenabízí (ale individuální dovoz je samozřejmě možný a bezproblémový).
Zoonotický potenciál: lidé neonemocní, ale ztráty v chovech jsou citelné
Lidé neonemocní. Není však úplně vyloučeno, že se nemohou nakazit. Zatím se zdá že nikoli, ale některé viry této skupiny (horečka údolí Rift) přenosné na člověka jsou. Je tedy třeba dalšího sledování.
MVDr. Petr Slavík, Ph.D
Vystudoval Všeobecné veterinární lékařství na Veterinární univerzitě v Brně a École Nationale Vétérinaire ve Francouzském Lyonu. Během studia se orientoval především na choroby velkých hospodářských zvířat. Postgraduální specializace byla zaměřena na problematiku výživy a produkční medicíny skotu.
Poté působil v terénu a zároveň jako odborný asistent na České zemědělské univerzitě. Jako veterinář-zootechnik působil dlouhodobě v několika zemích světa, především se jednalo o Zambii, Mongolsko, Bosnu a Hercegovinu a Etiopii.
Profesně, v rámci veterinární medicíny velkých zvířat se zabývá záněty mléčné žlázy, reprodukcí skotu a epizootologiÍ.
Foto: Ing. Veronika Paldusová
www.agropress.cz
